Goumičův blog

Tato povídka je založena na skutečných událostech. Prosím, nezaměňujte postavy s tímto Pavoukem, děkuji.

Začalo to docela nevinně, jako každou neděli večer jsem vzal zaprášený kýbl s neméně zaprášenou hadrou na podlahu a odnesl je do koupelny, abych do něj napustil vodu smíchanou s jedovatě modrým saponátem, jehož role v celém procesu pro mě byla sice pochybná, ale naprosto nezbytná. Když voda dosáhla okraje a bublinky začaly vytékat ven, vypl jsem vodu a odnesl teď už poněkud těžší kýbl na schody.

Sebral jsem hadru, kterou jsem předtím pohodil na zem, a hodil ji do kýblu, kde se za sykotu praskajících bublin z poloviny ponořila. Užuž jsem se chystal hadru vyždímat, když vtom jsem si všiml něčeho, co velmi zamávalo mým tepem a vyhnalo ho do nedozírných hodnot. Na z poloviny ponořené hadře seděl, přesně uprostřed, pavouk.

Nejdřív jenom seděl (ovšem zde je nutno si položit otázku, zda může pavouk vůbec sedět, a pokud ano, tak jak, protože na turka asi těžko), ale když si všiml toho, jak se hadra samovolně potápí a jak jeho malý ostrůvek pomalu pohlcuje nepříliš příjemně zavánějící voda, propadl panice a vyřítil se směrem, kterým tušil okraj kýblu. Nevšiml si ale toho, že už je bohužel pozdě, a tak když se jeho ošklivá noha dotkla vody, zabrzdil a zkusil to na druhé straně.

Osud mi ale přál, protože se hadra stihla potopit natolik, že teď už poněkud zoufalému pavoukovi nedovolovala samovolný útěk z kýblu a poté případný útok na mou vystrašenou osobu. Sice jsem vyhrál bitvu, ale ještě jsem ani zdaleka nevyhrál válku.

Když mi bylo patnáct a chtěl jsem si založit studentský účet, šel jsem nejdřív do ČSOB. Po hodině papírování mi ale bylo sděleno, že studentský účet si můžu založit až další měsíc, ne ten měsíc, kdy mi bylo patnáct. To mi samozřejmě ČSOB poněkud znechutilo, a tak jsem šel do České spořitelny, ale jak se tento týden ukázalo, byla to dost osudová chyba.

Už snad ani nemá cenu se zde zmiňovat o věčně nefungujícím internetovém bankovnictví a o tom, že třetina bankomatů je stále mimo provoz, to by se snad ještě dalo překousnout, ale jak se říká – co je moc, to je moc.

Tento týden jsem si chtěl koupit nový iWork ’09, protože mi vypršela trial licence a vracet se zpátky k extrémně pomalému Wordu 07 a VMware Fusion se mi nechtělo. Normálně bych šel do iStyle a zaplatil kartou, ale ta bohužel jaksi v létě přestala fungovat. Prostě s ní nejde platit. To, že je na ní Kotek s Mádlem bych snad ještě i překousl, ale že s ní nejde platit, to už je trošku špatné. Řekl jsem si, že už nemá cenu chodit papírovat do banky, aby mi dali novou a že počkám na mBanku, na kterou hodlám přejít, jakmile mi bude osmnáct.

iWork ’09 stojí něco přes 2.000 Kč, a protože mám na své kartě (teda aspoň jsem si to myslel) limit na výběr 1.000 Kč denně, musel jsem jít jak blbec dva dny po sobě do bankomatu. To by ale ještě nebylo tak hrozné. Včera jsem si potřeboval vybrat nějaké peníze, které jsem potřeboval opravdu akutně. Zajdu k bankomatu a navolím, že chci vybrat 700 Kč. Jenže mi vyjel papírek, že si můžu vybrat jenom částku dělitelnou 200 nebo 1.000 Kč, protože na to bankomat nemá bankovky. Paráda. Vůbec se nepozastavím nad tím, že podmínka “musí být dělitelná 200 nebo 1000” je tak trošku blbost, protože cokoliv, co je dělitelné 1000, je zároveň dělitelné 200.

Jak jste si jistě mohli všimnout, jakákoliv vláda, ať už levicová či pravicová, vládne v České republice prostřednictvím kompromisů. Vždy musí sestavit koalici, do které vezme podobně smýšlející strany a lidovce, aby jí Poslanecká sněmovna mohla vyslovit důvěru, díky níž může koalice vládnout. To vše je způsobeno poměrným volebním systémem, který je v České republice zaveden – nebylo by ale lepší zavést systém většinový? Nebo by to bylo ještě větší zlo?

Jak už bylo napsáno v úvodu, poměrný volební systém funguje na principu rozdělování “křesel” podle procent hlasů. Tento systém funguje ve většině demokratických států a má za následek tvoření koalic, které se musejí dohodnout na kompromisech. Problém samozřejmě nastane, pokud mají obě koalice stejný počet křesel (jako se stalo při minulých volbách) – za to ale nemůže poměrný volební systém, ale fakt, že naše Poslanecké sněmovna má z nějakého záhadného důvodu sudý počet křesel.

Na druhé straně stojí volební systém většinový. Hlasuje se stejně, ale na konci ten, kdo má nejvíc hlasů, bere vše. To znamená, že u vlády je jen jedna strana, která je ale korigována buďto druhou parlamentní komorou, nebo jiným způsobem. Tento systém funguje například ve Velké Británii. Většinovým systémem se ale v rámci skupiny kandidátů na jedno křeslo volí i do Senátu v České republice (je to ale samozřejmě naprosto logické, protože na jedno křeslo může opravdu usednout jenom jeden člověk).

Nedávno mě napadla myšlenka, zda je menší zlo, pokud vládne koalice stran, které se nemůžou absolutně na ničem shodnout, nebo jediná strana, která nemusí reprezentovat můj politický názor.

Pro hodně lidí jsem ten, kdo tráví veškerý svůj volný čas u počítače. Ptají se mě, jak je možné, že jsem skoro pořád on-line na ICQ. Jsem pro ně ten, kdo přijde domů a okamžitě zapíná počítač. Omyl! Já ho totiž vůbec nevypínám. U počítače opravdu trávím 90% svého volného času, ale vůbec mi to nevadí; naopak, jsem za to rád! Mimochodem, tento článek berte jenom jako takový sled myšlenek, který nemusí nutně dávat smysl.

Zdá se vám to padlé na hlavu? V tom případě vás budu muset přesvědčit, že to vůbec padlé na hlavu není. Jen se zamyslete, co asi tak dělají dnešní mladí lidé ve svém volném času. Pokud pominu ty, kteří jsou extrémně aktivní, mají pět kroužků, hrají na dva nástroje a vrcholově sportují (je jich ale bohužel drtivá menšina, dokonce bych si tvrdil říct, že asi tak půl procenta), dojdu k závěru, že dnešní mládež ve svém volném čase nedělá nic.

Pod pojmem “nic” je samozřejmě možné si představit mnoho věcí. Já za “nic” považuji takovou aktivitu, která vám nic nedá – slouží pouze a jen pro zábavu. Do této kategorie patří jedno velké nic, kterým je televize. Televize je to nejhorší, co můžete ve svém volném čase dělat. Jen tupě zíráte na obrazovku a sledujete nějaký stupidní seriál (samozřejmě v češtině; omlouvám se, ale jiné snad ani na českých stanicích nedávají, samozřejmě existují světlé výjimky, ale je jich tak málo, až je to k pláči). Televize je ta nejpasivnější věc na světě. Nedává prostor vaší fantazii, nemůžete ovlivnit, co v televizi běží (kromě změny kanálu ze stupidního na stupidnější). Televize je prostě zlo.

Svět postihla ekonomická krize a většina světových vlád, které se otevřeně hlásí ke kapitalismu a principům volného trhu, začala do svých ekonomik pumpovat stovky miliard dolarů, aby jim zabránila před pádem. Dokonce došlo i k několika případům znárodňování, z čehož mi poněkud vstávají vlasy hrůzou, ale to už je jiná věc. Rád bych se v tomto článku zaměřil na českou ekonomiku a srovnal návrhy na řešení, které nám jednotlivé politické frakce předložily.

Návrhy máme dva, jeden předložila Národní ekonomická rada vlády (NERV) a druhý opoziční ČSSD s komunisty za zadkem. Zatímco NERV prosazuje celkem racionální kroky typu urychlení administrativy firmám nebo nižší sociální pojištění, ČSSD přisla s naprosto populistickým návrhem, který je, jak se shodli snad všichni analytici, pouze souborem jejího politického programu, který nemá s ekonomickou krizí co dělat.

ČSSD moc dobře ví, že Češi jsou bohužel ještě pořád národem, který se na podnikatele a bohaté lidi dívá skrz prsty. Proto si řekla, že “vyřeší” krizi tím, že zdaní bohaté lidi (to jsou ti, kteří mají hrubý měsíční příjem 100.000 Kč a více – tedy ne ti, jak je popisuje Kiyosaki), a to rovnou 38% z hrubé mzdy. Dále chce zvýšit daně firmám, které se současná koalice naprosto racionálně snaží snižovat (na 21%), a rozdat výjimečné třinácté důchody. A ano, krizi chce řešit i tím, že zruší třicetikorunové regulační poplatky u lékaře.

Začal bych tím nejabsurdnějším – jak si asi ČSSD představuje, že vytáhne Českou republiku z krize tím, že rozdá třinácté důchody? Jsou snad důchodci tahounem ekonomiky? Ne, právě naopak – tím, že rozdá třinácté důchody, ty peníze v podstatě vyhodí z okna.