Goumičův nakousnutý blog

Podívat se na právě uplynulý rok a zhodnotit ho je určitě užitečné. Zvláště užitečné je podívat se, co jsem si od roku 2009 představoval, a zjistit, že jsem neuskutečnil snad skoro vůbec nic. Zato se mi přihodilo a povedlo mnoho jiných věcí, za které jsem opravdu vděčný.

Začal bych poměrně zlomovým obdobím, kterým bylo období kolem Valentýna. Tou dobou se mi přihodilo to nejlepší z roku 2009 – poznal jsem svou současnou přítelkyni, se kterou jsem opravdu šťastný. No ale nebyl bych to samozřejmě já, kdyby se mi nepodařilo něco pořádně pokazit. V průběhu roku jsem udělal jednu obrovskou chybu, které jsem později opravdu hodně litoval. Díky tomu, že mi přítelkyně dala druhou šanci, se ale podařilo chybu napravit – jsem ti za to, Alenko, opravdu vděčný. S menší přestávkou jsme spolu už skoro rok. Hrozně to uteklo.

Někdy v tom období jsem také udělal řidičák, samozřejmě napoprvé :) Pár týdnů poté už jsem sám jezdil. Abych si dodal odvahu, povedlo se mi hned na první jízdě ťuknout do jednoho auta stojícího na parkovišti – s mým štěstím v něm samozřejmě zrovna někdo seděl. Ale byla to cenná zkušenost, teď už aspoň vím, že do takové díry se opravdu nevlezu. Další ježdění už bylo víceméně bez problémů, sice se mi ještě jednou povedlo sklopit zrcátko o zaparkované auto, ale to se stane i lepším, ne? Mám už najeto několik tisíc kilometrů a doufám, že to tak dobře půjde dále. Snad mě nebudou muset tento rok někde seškrabovat.

Jak jsem psal minulý rok, v roce 2008 jsem si koupil MacBook. Díky němu moje chuť na jablečné produkty stále rostla, a tak když Steve Jobs v létě představil iPhone 3GS, neváhal jsem a hned si pro jeden běžel k Vodafonu. A běžel jsem tam ještě několikrát, protože několik týdnů nebyl na skladě. Už ho mám skoro půl roku a nemůžu si ho vynachválit.

Tak, a už toho mám dost. Už nehodlám dále trpět ty tvoje výkyvy nálad, kdy se mnou třeba půl hodiny nemluvíš. Pořád mi cpeš nějaké pozvánky a žádosti, ale nikdy se nezamyslíš nad tím, jestli mě zajímají! Pořád mě odhlašuješ a myslíš si, že mě baví se pořád přihlašovat, ale věz, že nebaví! A teď si ještě budeš myslet, že já nejsem já? To už je trošku moc, nemyslíš? Končím s tebou, Facebooku, už to nemá cenu dále protahovat.

Ale teď vážně – ode dneška začínám Facebook používat převážně pasivně. To znamená žádné statusy, žádné zdlouhavé diskuze o ničem, žádné Mafia Wars a podobné žrouty času. Už nebudu nikoho šťouchat. Na Facebooku mi vadí dvě věci, a to zaprvé jeho neustálé výpadky a věty typu „Facebook thinks you're not you“, a zadruhé kvanta balastu, kterým ho lidé zaplňují. Už nechci dál číst stupidní statusy, kterým se pořádně nemůžu bránit. Přecházím na Twitter, tam můžu opravdu sledovat jen to, co chci. A není tam tolik blbců.

Říká se, že čas jsou peníze. Mnohdy tomu tak i je, ale čas nemusí být pouze peníze. V jedné ekonomické knížce, kterou jsem četl, se píše, že čas je to nejcennější aktivum, co máme, a je jen na nás, jak s ním naložíme. Poslední dobou jsem si začal všímat dost znepokojivého faktu, že i když sedím u počítače třeba pět hodin v kuse, nakonec zjistím, že jsem vlastně neudělal žádnou práci a přemýšlím, co jsem těch pět hodin vlastně dělal. A většinou přijdu na to, že vůbec nic. A to je docela smutné, protože pět hodin je spousta času, která by se dala využít úplně jinak.

Protože mě to začalo štvát, rozhodl jsem se poohlédnout po nějaké aplikaci, která měří, čím trávíte svůj čas, a poté vám nabídne nějaké statistiky. Jak na webu, tak pro iPhone jsem ale našel pouze aplikace, které měří čas pracovní, tedy že jim zadáváte, jak dlouho pracujete, kolik berete na hodinu a ony vám vyhodí, kolik jste si vydělali a podobně. Nic pro mě.

A protože co si člověk neudělá, to nemá, rozhodl jsem se napsat si aplikaci vlastní. Stálo mě to sice pár večerů, ale nakonec jsem naprogramoval přesně to, co jsem potřeboval. Aplikace nemá moc funkcí, jen jí zadávám, co právě jdu dělat, a ona měří čas do té doby, než změním činnost. To je v podstatě vše, poté už jen vyplivuje statistiky, kolik času čím strávím celkově, za den, za týden a za měsíc. A samozřejmě mi ukazuje, o kolik procent jsem s dané činnosti oproti minulému období věnoval více či méně a také to, který den v týdnu se dané činnosti věnuji nejvíce. Sice jsou to kravinky, ale mně, jakožto maniakovi přes statistiky, se to nesmírně líbí.

Tak jsem zase jednou po dlouhé době navštívil Tesco. Vždycky jsem tak nějak tušil, že to není úplně ono, ale jak jsem zjistil, bylo to snad ještě horší. Nevím proč, ale polovina regálů se zbožím byla prázdná. A žádná známka snahy tam zboží zase doplnit. Trošku to nechápu. Možná by měl někdo říct majitelům, že když chtějí, aby si zákazníci něco kupovali, musí mít něco v regálech. Následuje pár ilustračních fotek.

S rodiči jsme už podruhé strávili několik dní v zábavních parcích, konkrétně ve dvou – prvním z nich je Legoland u Günzburgu (mapa) a druhým, o poznání lepším je Europa Park u Rustu (mapa) – oba parky jsou v Německu. O Legolandu se zde ani zmiňovat nebudu – i když to tam bylo zajímavé (především města a auta s vlaky a loděmi, které se samy pohybují, z kostek), nejsou tam žádné extra zajímavé atrakce.

Europa Park, který můžete najít u nenápadného města Rust tzv. “uprostřed ničeho”, je mnohem větší, mnohem zábavnější a atrakce jsou mnohem větší výzva. Minulý rok jsem ani za nic nechtěl jít na velké horské dráhy, ale tento rok jsem se nechal ukecat a vyzkoušel jsem nejvyšší horskou dráhu v Evropě Silver Star a srovnatelně adrenalinový Blue Fire, který do Europa Parku přibyl toto jaro.

Když mi bylo patnáct a chtěl jsem si založit studentský účet, šel jsem nejdřív do ČSOB. Po hodině papírování mi ale bylo sděleno, že studentský účet si můžu založit až další měsíc, ne ten měsíc, kdy mi bylo patnáct. To mi samozřejmě ČSOB poněkud znechutilo, a tak jsem šel do České spořitelny, ale jak se tento týden ukázalo, byla to dost osudová chyba.

Už snad ani nemá cenu se zde zmiňovat o věčně nefungujícím internetovém bankovnictví a o tom, že třetina bankomatů je stále mimo provoz, to by se snad ještě dalo překousnout, ale jak se říká – co je moc, to je moc.

Tento týden jsem si chtěl koupit nový iWork ’09, protože mi vypršela trial licence a vracet se zpátky k extrémně pomalému Wordu 07 a VMware Fusion se mi nechtělo. Normálně bych šel do iStyle a zaplatil kartou, ale ta bohužel jaksi v létě přestala fungovat. Prostě s ní nejde platit. To, že je na ní Kotek s Mádlem bych snad ještě i překousl, ale že s ní nejde platit, to už je trošku špatné. Řekl jsem si, že už nemá cenu chodit papírovat do banky, aby mi dali novou a že počkám na mBanku, na kterou hodlám přejít, jakmile mi bude osmnáct.

iWork ’09 stojí něco přes 2.000 Kč, a protože mám na své kartě (teda aspoň jsem si to myslel) limit na výběr 1.000 Kč denně, musel jsem jít jak blbec dva dny po sobě do bankomatu. To by ale ještě nebylo tak hrozné. Včera jsem si potřeboval vybrat nějaké peníze, které jsem potřeboval opravdu akutně. Zajdu k bankomatu a navolím, že chci vybrat 700 Kč. Jenže mi vyjel papírek, že si můžu vybrat jenom částku dělitelnou 200 nebo 1.000 Kč, protože na to bankomat nemá bankovky. Paráda. Vůbec se nepozastavím nad tím, že podmínka “musí být dělitelná 200 nebo 1000” je tak trošku blbost, protože cokoliv, co je dělitelné 1000, je zároveň dělitelné 200.

Ano, vy rejpalové, já vím, že rok 2009 už není budoucí, ale přítomný, jenže kdybych to tam napsal, tak by ten nadpis zněl docela divně. Všichni už ohledně roku 2008 bilancovali, ale já jsem se k tomu dostal až teď, protože včera jsem se vrátil z poněkud prodloužené silvestrovské oslavy a v polospánku nebyla na článek moc nálada. Pustím se do toho tedy nyní a připojím k tomu i své vyhlídky a přání, která se týkají roku 2009.

Dalo by se říct, že začátek roku 2008 byl poněkud nezáživný – nic se nedělo ani ve škole, ani v osobním životě. O letních prázdninách jsem byl pravděpodobně na poslední dovolené s rodiči, konkrétně ve Španělsku, které bylo docela pěkné – tedy až na tu dlouhou cestu. Jako jednu z nejlepších událostí a rozhodnutí musím zmínit koupi bílého MacBooku, nad kterým doteď nepřestávám žasnout. O Vánocích mi k němu přibyl 24“ monitor, který onen pocit ještě umocňuje. Tohoto svého rozhodnutí ani trošku nelituji a kdybych měl přecházet zpátky na Windows, horko těžko bych si opět zvykal.

Po prázdninách jsme spolu s kamarádem opustili kapelu SunClock, ve které jsme hráli, s tím, že nemáme takové cíle. Rozpad naštěstí dopadl dobře. Jako další důležitou událost začátku školního roku musím uvést to, že jsem si začal psát deník – ano, zní to divně a v dnešní době poněkud staromódně, ale nevěřili byste, jak je zajímavé přečíst si to, co jste psali před čtvrt rokem. Sice ho nepíšu na papír, jak bych asi správně měl, protože by to trvalo děsně dlouho, ale i tak jsem spokojený – do dnešního dne mám asi 65 hustě popsaných stránek a tento počet stále narůstá.