Goumičův nakousnutý blog

Uplynulý týden se nesl především ve znamení stávky, kterou odboráři připravili na pondělí, ale později přesunuli na čtvrtek. Stávkovat se jali také Řekové, ale ti nasadili poněkud těžší kalibr – začali rovnou stávkovat generálně. Mezitím se nám zatřáslo Chile a západ Evropy zasáhla udájně nejhorší bouře za posledních deset let – milion rodin je prý bez proudu. A ještě jedna věc – máme několik dalších medailí.

Posunutá stávka dopravců

Odborovým svazům se nějak přestalo líbit vyšší zdanění poslaneckých výhod (mimochodem, líbí se mi, jak všichni začali používat krásné české slovo “benefity”), a tak se rozhodly uspořádat v pondělí několikahodinovou celorepublikovou stánku, o které říkali, že bude nejmasivnější v historii České republiky (mimochodem, to si teda všimli brzo). Celému rozhodnutí přecházela různá jednání politických stran, premiéra, tripartity a já nevím čeho všeho ještě, až se premiér Jan Fischer rozhodnul vyhlásit stav legislativní nouze (mimořádný stav, ve kterém je možno vynechat první čtení zákona a třetí může následovat hned po druhém) a odborářům změnou zákona ustoupit.

Sledováním aktuálního zpravodajství strávím v průměru snad hodinu denně a až doteď jsem v případě, že jsem chtěl nějakou zprávu či událost okomentovat, používal zprávičky tady na blogu. Napadlo mě ale, že když už čtením zpráv trávím tolik času, mohl bych každý týden těch pět nejzajímavějších a nejdůležitějších utřídit a nějakým způsobem sepsat sem na blog. I přesto, že takovýchto přehledů existuje hodně, doufám, že alespoň některým z vás, kteří zpravodajství nesledujete, se bude tento týdenní desetiminutový přehled aktuálního dění hodit. Doufám, že mi to vydrží déle něž týden :)

Soud rozpustil Dělnickou stranu

Hlavní událostí, která provázela celý tento týden, bylo rozpuštění extremistické Dělnické strany. Nejvyšší správní soud tak učinil na základě návrhu vlády a zdůvodnil to tím, že Dělnická strana je extremistickou stranou, která podkopává demokratické zřízení České republiky a popírá práva menšin, například Romů nebo homosexuálů.

Celá událost se ale stala pouze symbolickou, neboť Tomáš Vandas, předseda Dělnické strany, prohlásil, že nejen že podá stížnost k Ústavnímu soudu, ale také stále hodlá kandidovat ve stejném složení v květnových volbách do Poslanecké sněmovny – ať už pod hlavičkou Dělnické strany, nebo jako Dělnická strana sociální spravedlnosti, kterou formálně vede Vandasova matka.

Výsledkem je tedy jediné: skoro nic se nezmění, protože extremisté se hned zformují do nějaké nové strany nebo hnutí, a holohlaví získají akorát potřebnou pozornost médií, kvůli které se jim budou zvyšovat preference. Koneckonců, už jsem o tom psal v tomto článku.

Tak jsme na druhý pokus zrušili Dělnickou stranu – jen pro zajímavost, Dělnická strana je od listopadu 1989 první politickou stranou, která byla zrušena kvůli svému politickému programu – a to už něco znamená. Vypadá to, že demokracie zase jednou vyhrála; a z právního hlediska to tak možná i je. Jenže, jak řekl sám předseda DS Tomáš Vandas, pro Dělnickou stranu by byl jakýkoliv výrok soudu vítězstvím.

Program na pováženou

Hlavním důvodem rozpuštění DS bylo podle předsedy senátu provázání strany s jistými neonacistickými hnutími, která ale fakticky vůbec neexistují. Členové (i předseda) DS údajně ve svých projevech uráželi menšiny, označovali je za “viry” a “bacily” a odepírali jim práva – údajně se tak vlastně podobali stylu Adolfa Hitlera a jeho národnímu socialismu.

To všechno je asi pravda; sám jsem žádné projevy členů DS nesledoval, a tak nemůžu soudit. Zajímavé je ale porovnat některé argumenty soudu s opravdovým programem DS, který si můžete přečíst na jejich internetových stránkách. Jen pro ilustraci:

Soud uznal, že skutečný program a projevy členů Dělnické strany směřují „k odstranění demokratických základů právního státu, mezi které je nutno počítat respekt k ochraně uznávaných práv a svobod.“ – iDNES.cz

Dělnická strana je politickou, nekonfesní stranou uznávající politické pluralitní a demokratické zřízení v České republice a v tomto smyslu také přijímá odpovědnost na případné participaci moci. – program Dělnické strany

Na ekonomii se mi (mimo jiné) líbí jedna věc – všechno je dokonale provázané. Proto když začnu přemýšlet o nějakém problému a napadne mě nějaké řešení, často se na to potom nabalí mnoho dalších věcí, až dojdu k závěru, že aby se problém vyřešil, musel by se v podstatě změnit celý systém. Naštěstí to ale v teoretizování není žádná překážka. Dnešní článek berte spíše jako sled myšlenek – k celistvosti má totiž opravdu daleko.

O dávkách a podpoře v nezaměstnanosti

I přes svou nechuť k sociálním dávkám jakéhokoliv druhu musím říct, že podpora v nezaměstnanosti je jednou z těch, které jsou opravdu potřeba. Nezaměstnaným se totiž můžete stát z několika různých důvodů, z nichž vlastní lenivost má malý, avšak nezanedbatelný po­díl.

Základní podpora v nezaměstnanosti činí dnes přibližně 57% (13.000 Kč) průměrné mzdy (23.000 Kč) a je zhruba čtyřnásobkem životního minima (3.200 Kč). Pokud bychom tedy uvažovali, že člověk na to, aby přežil, potřebuje 3.200 Kč (což bychom měli moci), stát mu platí přibližně o 10.000 Kč měsíčně více, než by teoreticky musel (opakuji, teoreticky). Kdybychom šli ad absurdum, můžeme říct, že stát nezaměstnaným platí deset tisíc měsíčně za to, že nepracují.

Zjevný dvojsmysl titulku bych ponechal stranou, spíše bych se soustředil na něco, co je podle mě docela postavené na hlavu. Jde o stavbu rychlostní silnice R55, konkrétně o její cca desetikilometrový úsek. Normálně by tento úsek stál cca 3 miliardy korun, jenže kvůli jakési rezervaci chráněných ptáků se pravděpodobně dálnice bude muset vést tunelem, a tak bude stát celých 13 miliard.

Je normální, aby kvůli chráněným ptákům stál kus silnice o 10 miliard více? 10 kilometrů za 13 miliard? Opravdu? Více na iDNES.cz.

Začínají vyvstávat na povrch čísla a plány, díky nimž chce (a velmi pravděpodobně se tak i stane) Sociální demokracie vyhrát květnové sněmovní volby. Drtivá většina programu se týká současné ekonomické krize – a světe div se, podle ČSSD ji budeme překonávat díky vyšším daním. Také se vám na tom něco nezdá?

Pokud chceme hledat cestu z krize a oživit ekonomiku, musíme si uvědomit základní ekonomické věci. Abych oživili ekonomiku, tedy přiměli lidi více utrácet, protože utrácení je přece hnacím motorem ekonomiky, musíme jim k tomu utrácení dát nějaký důvod. A samozřejmě také prostředky.

Aby měli lidé prostředky na utrácení (důvodů k utrácení je totiž opravdu hodně), musí mít jakési zaměstnání, za které budou placeni. Jenže kde se taková pracovní místa vezmou? Díkybohu už nežijeme v socialismu/ko­munismu, a tak pracovní místa vytvářejí především firmy, což je krycí název pro podnikavé lidi, pro lidi, kteří se nebojí riskovat svoje peníze, aby samozřejmě primárně vydělali peněz ještě víc, ale s takovým menším důležitým sekundárním efektem – vytvořením nových pracovních míst.

Zatímco zdanění vyšších příjmů se pohybuje u nás na úrovni patnácti procent, v Británii či Rakousku jde o padesát procent, v Dánsku 59 procent. – Jiří Paroubek, který nenápadně přehlíží fakt, že v Dánsku je průměrná mzda snad 5× vyšší než u nás. Spočítejte si to.

Je tedy jasné, že pracovní místa vytvářejí jedině firmy. Logicky uvažující ČSSD se tedy rozhodla, že tyto lidi po právu potrestá, a navrhla zvýšit daň pro firmy. Aby toho nebylo málo, rovnou chce zvýšit daně i bohatým lidem, tedy lidem, kteří se snaží a plahočí, aby se měli dobře.

Před rokem usedl do Oválné pracovny první tmavý prezident Spojených států amerických, bývalý senátor Barack Obama. Po kampani, ve které sliboval změnu, ve kterou mohou Američané věřit, se očekávalo, že začne plnit své velké sliby, díky nimž byl zvolen prezidentem. Ukázalo se ale, že Američané ve změnu mohou opravdu pouze věřit – po roce Obamy v úřadě totiž prvotní nadšení z tohoto “mesiáše”, jak ho někteří idealisté nazývali, postupně opadá.

Ulehčená kampaň

Než jsem začal psát tento článek, přečetli jsem si pár zajímavých názorů na Obamu na různých zpravodajských serverech. Primárně jsem sice hledal nějaký celistvý seznam Obamových slibů, abych mohl porovnat, které z nich se mu už podařilo splnit (viz níže), ale narazil jsem i na tento článek Osm důvodů, proč se novým americkým prezidentem stal Obama na iDNES.cz.

Vždycky jsem připisoval Obamovo vítězství ve volbách jeho skvělé rétorice, protože to je jedna z věcí, které na Obamovi prostě musíte obdivovat – jeho rétorika, charisma a zajímavost projevů je ohromující. Jenže po přečtení výše zmíněného článku jsem si uvědomil, že to měl Obama vlastně ulehčené.

Ale ne, nebudeme ho platit. To jen ODS (konečně) přišla s návrhem, že by každý pacient, který podstoupí lékařské vyšetření, měl dostat vyúčtování tohoto vyšetření, díky němuž by si uvědomil, kolik takový úkon vlastně stojí, protože i rutinní vyšetření mnohdy stojí i několik tisíc korun. Kromě uvědomění by toto vyúčtování nemělo žádný jiný smysl.

S tímhle návrhem opravdu souhlasím. Došlo by sice k dalšímu drobnému byrokratickému zatížení doktorů popř. pojišťoven, ovšem mnoho lidí by si uvědomilo, že 30 Kč je opravdu směšná částka. Více na iDNES.cz.

Poslední dobou se čím dál tím častěji z médií dozvídáme o žalobách, které směřují nejčastěji na deník Reflex a jeho šéfredaktora Petra Šafra – tyto žaloby podávají politici, které si vzali na mušku grafici Reflexu a udělali z nich něco, co se většině politiků (a nejen těm) samozřejmě nelíbí – tedy karikaturu.

Případ první: Paroubek a Yoko

Jako první přišel na řadu předseda ČSSD Jiří Paroubek se svou novopečenou manželkou, kteří byli na titulní straně Reflexu vykresleni jako kdysi John Lennon a Yoko Ono. Jde o velice známou fotografii, jejíž obdoba se na titulce Reflexu už jednou objevila.

Zatímco Petra Paroubková se z karikatury údajně zhroutila (když si brala předsedu jedné z největších politických stran v ČR, mohla s něčím takovým počítat), Paroubek nelenil a ihned na Reflex podal žalobu. Jak soud rozhodl mi ale není známo – pokud už tedy rozhodl.

Nemám rád kuřáky. Dokonce by se dalo říct, že je nesnáším. A to nejen proto, že bezohledně ničí zdraví sobě a všem okolo sebe, ale také protože hrozně smrdí. Jakmile kolem vás projde kuřák, okamžitě to poznáte; ani velké množství parfému totiž nezakryje ten hnusný puch, který se za ním nebo ní táhne. Holka může být sebehezčí, ale jakmile smrdí kouřem, je jí to k ničemu. Smrad jako by všechny dojmy vynuloval.

Když se nad tím tak zamyslíte, kouření vlastně nemá žádná pozitiva. Platíte těžké peníze za to, že si ničíte zdraví a že smrdíte. Opravdu výhodná koupě, je to asi tak stejné jako platit za to, že můžete stát u výfuku nastartovaného auta a čuchat zplodiny. Pokud má ale kouření samé nevýhody, je na místě položit so otázku, proč vlastně lidé kouří. Je na ni velice jednoduchá odpověď – protože kouří ostatní. Kouření se totiž stalo jakýmsi nechutným společenským zvykem, který se mezi lidmi šíří jako nějaký mor – jakmile se touhle smradlavou nemocí nakazíte, máte smůlu, už se z toho budete dostávat jenom těžko.

Nekuřáci se často domáhají zákazů kouření v restauracích nebo dokonce celkově, ovšem přehlíží jeden velice významný fakt – kouření nejen že přináší do státní pokladny tučné daně, protože cigarety mají daně opravdu obrovské (ale podle mě stále ne dostatečné), ale v případě kouření v restauracích nemůžete jednoduše majitelům soukromého majetku přikázat, co mají zakazovat ve svém podniku – to prostě v demokratické společnosti s volným podnikáním nelze. Proto, i když kuřáky nesnáším, jsem proti zákazu kouření v restauracích.