Goumičův nakousnutý blog

Upozornění: děláte-li referát o Ernestu Hemingwayovi, důrazně vám doporučuji nepoužít tento článek jako zdroj.

Bylo ještě šero, když se havanský rybář Santiago probudil, oblékl a po úzké stezce vyrazil směrem ke své do tmy prozatím zahalené loďce. Bylo to už pětaosmdesát dní, co ulovil rybu – a kvůli tomu si vysloužil od ostatních rybářů především posměšky. Nebylo se čemu divit, i když na to fyzicky nevypadal, byl už velice starý, a tak se mu nedostávalo tolik potřebných sil jako rybářům z mladé generace, kteří začali pomalu vytlačovat ty staré a zkušené.

V jedné ruce držel láhev s vodou s v druhé smotané záložní lano – brával si ho s sebou vždy, jen pro jistotu. Jídlo si stařec nebral žádné, i když často býval na moři celé hodiny, někdy až do setmění. Jeho starý organismus už nebyl zvyklý na přísun potravy.

Konečně dorazil k loďce a odhodil z ní plachtu. Lano uložil za příď a láhev s vodou jen tak ledabyle pohodil na dno loďky. Zabral svými stařeckými svaly a dosunul loďku na břeh, až se jí konečně ujala voda a ulehčila mu tak práci. Naskočil a odrazil se vesly ode dna. Loďka nabrala rychlost a jakmile byl v dostatečné hloubce, zabral oběma vesly. Vítr mu pofukoval kolem uší a cuchal mu to, co mu ještě na stařecké hlavě zůstalo.

Jakmile se více vzdálil od břehu, aby viděl i do ostatních zátok, spatřil ostatní rybáře, jak také vyrážejí na svou každodenní cestu. Většina z nich měla stejné čluny jako Santiago, ale našli se i tací, kteří si díky velkým úlovkům vydělali na lodní motorky a motory – právě ti z nich rychle předehnali ostatní veslující rybáře a jako první vyjeli na širé moře.

Santiago měl své oblíbené místo, kam vždy jezdíval lovit. Obvykle se tam dostal až když slunce vykouklo nad horizont, ale dnes pravděpodobně díky přiznivému větru nebo proudu dorazil na místo ještě před svítáním. Poznal to podle toho, že dno moře najednou změnilo barvu z tmavé na poněkud světlejší.

Tato povídka je založena na skutečných událostech. Prosím, nezaměňujte postavy s tímto Pavoukem, děkuji.

Začalo to docela nevinně, jako každou neděli večer jsem vzal zaprášený kýbl s neméně zaprášenou hadrou na podlahu a odnesl je do koupelny, abych do něj napustil vodu smíchanou s jedovatě modrým saponátem, jehož role v celém procesu pro mě byla sice pochybná, ale naprosto nezbytná. Když voda dosáhla okraje a bublinky začaly vytékat ven, vypl jsem vodu a odnesl teď už poněkud těžší kýbl na schody.

Sebral jsem hadru, kterou jsem předtím pohodil na zem, a hodil ji do kýblu, kde se za sykotu praskajících bublin z poloviny ponořila. Užuž jsem se chystal hadru vyždímat, když vtom jsem si všiml něčeho, co velmi zamávalo mým tepem a vyhnalo ho do nedozírných hodnot. Na z poloviny ponořené hadře seděl, přesně uprostřed, pavouk.

Nejdřív jenom seděl (ovšem zde je nutno si položit otázku, zda může pavouk vůbec sedět, a pokud ano, tak jak, protože na turka asi těžko), ale když si všiml toho, jak se hadra samovolně potápí a jak jeho malý ostrůvek pomalu pohlcuje nepříliš příjemně zavánějící voda, propadl panice a vyřítil se směrem, kterým tušil okraj kýblu. Nevšiml si ale toho, že už je bohužel pozdě, a tak když se jeho ošklivá noha dotkla vody, zabrzdil a zkusil to na druhé straně.

Osud mi ale přál, protože se hadra stihla potopit natolik, že teď už poněkud zoufalému pavoukovi nedovolovala samovolný útěk z kýblu a poté případný útok na mou vystrašenou osobu. Sice jsem vyhrál bitvu, ale ještě jsem ani zdaleka nevyhrál válku.